Nadpřirozeno

Historicky vzato je černá magie zvrhlou magií vůbec a lze mít za to, že tajemství magie byla chráněna právě proto, aby jich nebylo zneužito k nízkým a nebezpečným účelům. Stejně tak lze předpokládat, že praktické pěstování magie bylo patrně především pěstováním magie černé, neboť ta byla svůdná pro určitý typ lidí, kteří v magii spatřovali prostředek k dosaženi toho, co jim život odepřel, na co nestačili svými přirozenými silami, i všeho nedovoleného a současně lákavého. Potvrzují to magické grimoáry, které obsahuji především černomagická témata. Černou magii je možno definovat buď prostředky, kterých používá (astrální larvy, elementálové, démoni), což je užší pojetí, nebo cíli, které sleduje. Za černou magii lze považovat každou magickou praxi, která má za cil působeni zla, a v nejširším smyslu pak každou magii motivovanou sobeckými účely. R. Cavendish (1967) charakterizuje problém poněkud zjednodušené takto: „Za černou magií stoji, jako hnací síla. touha po moci(…) Černá magie má své kořeny v nejtemnějších oblastech lidského vědomi a to tvoři velký díl její přitažlivosti. Je ale víc než jen produktem záliby ve zlu (…), je titánským pokusem člověka povýšil sebe sama a zaujmout místo, které náboženství vyhrazuje bohu.“ V černé magii se ovšem nepromítá jen touha člověka po získání moci, ale všechny jeho neukojené potřeby. A tak existuje primitivní černá magie grimoárů určených pro venkovské čaroděje (jak způsobit, aby krávy nedojily apod.) a pro nenávistná očarováni vůbec („uhranuli“, „uděláni“ a další poškozeni či dokonce zničeni druhé osoby) a černá magie ideového typu. která je prostředkem integrace se světem zla vůbec. Existují tří historické prototypy černých mágů: rytíř Gilles de Retz (t 1440), zvrhlý vrah desítek dětí, jejichž krev a muka mu měla magicky opatřit zlato, dr. Johannes Sibelius zvaný Faust (t kolem 1530), který se v touze po věděni a ženě upsal ďáblu, a Aleister Crowley (1875-1947), excentrik posedlý libidem, oddávající se nejzvrhlejším čarodějníckým praktikám.